Před více jak patnácti lety došlo v České republice k přijetí specifické hmotně-právní a procesně-právní úpravy soudnictví ve věcech mládeže mimo rámec trestního zákoníku a trestního řádu. Odlišný postup orgánů činných v trestním řízení je nezbytně nutnou podmínkou, která vyplývá již z ústavních zákonů České republiky, kdy čl. 32  Listiny základních práv a svobod^[1] zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých. Taktéž některé mezinárodní dokumenty zavazují orgány České republiky k odlišným postupům v řízení v trestních věcech dětských pachatelů. Jedná se například o Úmluvu o právech dítěte^[2], kterou podepsala bývalá Česká a Slovenská Federativní republika 30. září 1990 a samostatná Česká republika je tak smluvní stranou této úmluvy od jejího vzniku k 1.1.1993.

Do okamžiku přijetí speciální právní úpravy soudnictví ve věcech mládeže byla procesní úprava řízení v trestních věcech mladistvých upravena v hlavě dvacáté trestního řádu[3] oddílu prvním. Tato úprava byla z trestního řádu vypuštěna a uplatnění trestního řádu v řízení proti mladistvým pachatelům je na místě pouze tehdy, nestanoví-li zákon jinak. Zvláštní přístupy v rámci řízení v trestních věcech mladistvých jsou odůvodněny specifiky psychosociálního vývoje této věkové kategorie pachatelů trestné činnosti, které je vždy třeba individuálně v každém konkrétním případě přísně posuzovat.  Zákon zdůrazňuje výchovnou funkci řízení a taktéž nutnost zajištění ochrany osobnosti mladistvého, jeho psychické a sociální rovnováhy ve smyslu zajištění dalšího bezproblémového vývoje. Tyto základní požadavky řízení v trestních věcech mladistvých jsou v praxi naplňovány mimo jiné též působením specializovaných subjektů v rámci vyšetřování, projednávání či rozhodování v trestních věcech mládeže (policejních orgánů, státních zástupců, či soudů pro mládež), jež dbají o zajištění výchovného účelu řízení. Opomenout není možné též úzkou spolupráci s Probační a mediační službou a orgány sociálně-právní ochrany dětí. Specializovaná právní úprava, uplatňovaná na území České republiky ve vztahu k delikventní mládeži již patnáct let, se jeví jako efektivní. Za dobu účinnosti tohoto zákona došlo k výraznému snížení evidované kriminality spáchané pachateli z řad dětské populace.

Samozřejmě nelze jednoznačně připisovat zásluhy na tomto pozitivním trendu dotýkajícím se evidované kriminality mládeže pouze přijetí a následné aplikaci speciálních ustanovení dotýkajících se řešení delikvence mládeže. V potaz je nutné brát řadu dalších společenských, ekonomických, politických změn, který vývoj české společnosti v posledních patnácti letech účinnosti zákona doprovázejí. Vývoj je nutné sledovat též v mezinárodním kontextu, kdy pokles registrované kriminality zaznamenáváme též v řadě dalších evropských zemích. Reflektovat při úvahách nad tímto stavem musíme též mezinárodní dokumenty vztahující se bezprostředně též k české právní úpravě soudnictví ve věcech mládeže. Aktuálně lze poukázat na implementaci požadavků zakotvených ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2016/800 ze dne 11. května 2016 o procesních zárukách pro děti, které jsou podezřelé nebo obviněné v trestním řízení do českého právního řádu.

Poslancům Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl dne 8. října 2018 doručen návrh předkladatele Ministerstva spravedlnosti, který doporučuje změnu zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže ve smyslu nutnosti implementace požadavků výše uvedené směrnice Evropského parlamentu do data 11. června 2019.

Po posouzení souladu uvedené směrnice s právním řádem České republiky je ze strany ministerstva poukazováno především na tyto problematické oblasti:

1. a) zakotvení pravidla, podle kterého osoba, u které není jisté, zda dosáhla věku 18 let, se

    považuje za mladistvého, ve smyslu článku 3 směrnice;

1. b) katalog informací, které je třeba mladistvému poskytnout v souladu s článkem 4 směrnice;
2. c) poskytnutí nutné obhajoby v souladu s článkem 6 ve spojení s článkem 2 odst. 3 směrnice;
3. d) právo mladistvého na to, aby byla informována osoba vykonávající rodičovskou

    odpovědnost nebo jiná vhodná dospělá osoba podle článku 5 směrnice;

1. e) zapojení zákonného zástupce či jiné vhodné dospělé osoby do individuálního posouzení

    podle článku 7 směrnice, včasnost provedení takového posouzení a jeho případná      

    aktualizace;

1. f) preference pořizování audiovizuálního záznamu během výslechu mladistvého;
2. g) oddělení mladistvého od dospělých osob v případě umístění mladistvého do vazby podle

    článku 12 směrnice i po tom, co mladistvý dosáhne 18 let.[4]

Tyto a další otázky byly předmětem diskuze v rámci odborné konference, kterou uspořádala Vysoká škola podnikání a práva, a.s. společně s Českou kriminologickou společnosti dne 14.5.2019 v Praze. Na konferenci vystoupili zástupci trestně právní teorie a praxe aby diskutovali s ostatními přítomnými odborníky aktuální otázky možností zacházení s dětskými delikventy v podmínkách České republiky.

[1] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

[2]  Úmluva o právech dítěte č. 104/1994 Sb. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí

 

[3] Zákon č. 141/1961 Sb., Trestní řád, v platném znění.

[4] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 218/2003Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů.