Nezařazené příspěvky.

Hledání Stability v Éře Nerovnováhy

/v /

Covid-19 je virus, který rychle a důrazně odhalil zastaralost, neefektivnost a nespolehlivost uměle konzervovaných lidských, zdravotních, ekonomických, politických, vzdělávacích, společenských a podnikatelských systémů. Neracionální ulpívání na již neudržitelném stavu nám zabraňuje včasné pochopení, a tak i pozitivní zvládnutí, tolik potřebné transformace. Ještě nikdy se lidstvu nepodařilo zastavit, nebo dokonce zvrátit evoluci. Budoucnost ještě můžeme ovlivnit, minulost už ne; tu lze jen rizikově opakovat.

Virálně se nešíří jen viry, ale i myšlenky, nápady a návyky (obzvláště ty špatné). Např. zpátečnický, Trumpismus: kolik už vyprodukoval podobných trumpíků a takytrumpů po celém světě – a tak prosadil štěpící stranický přístup, namísto jednotící a přirozené spolupráce svobodných trhů. Ekonomiku nám tak řídí stále pochybnější intervence stranických politiků.

Za pandemie se formuje i hospodářská krize a nezaměstnanost apokalyptických rozměru 30. let (jak to prožívali i naši Baťové.) Zdravotní i politická pandemie jsou s ekonomikou spojené nádoby: je třeba je zvažovat současně: vytvářet tak novou imunitní odolnost lidstva, prosazováním spolehlivé, rovnovážné a přirozeně resilientní evoluce nové ekonomiky. Sne stále jen řešit následky sociálního inženýrství stranických vládců z 90. let. Potřebujeme trvalý program posilování imunity, kombinovaný s vyváženou, soběstačnou, odolnou a přirozeně spolupracující, lokálně integrovanou ekonomikou. (V USA dnes vzrostla nezaměstnanost o 1000% – za jediný týden.)

Virálně se šíří i zastaralé, dnešním potřebám již neodpovídající vzdělávání, politické intervence do ekonomiky, rezistence vůči novým technologiím, kopírování, plagiarismus, atp. Největší kalamitou je sílící tendence k monokultuře – v zemědělství, průmyslu, vzdělávání – o politice ani nemluvě. Příroda nesnáší monokulturu, tou usychá a hyne. I lidé potřebují nadějnou a přirozenou pestrost, rozdílnost, a doplňování se ve spolupráci – nic „mono“. Nelze přece postavit úspěšný fotbalový tým ze samých pravých křídel.

Nelze také učit nové generace – všechno stejně a všechny totéž. Nelze je učit myslet CO, ale hlavně rozvíjet JAK myslet. Jak hledat svoji vlastní cestu, jak prosekávat nové cesty – ne se jen vracet k těm starým, prošlapaným až do slepých uliček. Kdo nachází cesty nové, obohacuje svět, generuje nové příležitosti. Kdo však jen kopíruje cesty již prošlé, oslabuje svět a zužuje možnosti pro mladé generace. Máme-li na všechno, všichni, stejný (tj. stranický) názor, kde a jak budeme nalézat postoje a řešení k problémům nikdy předtím nepoznaným?

Chybí nám i ekonomové. Produkujeme závěje analytiků, kteří popisují a interpretují to, co se již stalo; pokud možno všichni stejně, na přání oligarchicky řízených medií. Ekonom však hledá, a umožňuje popsání i pochopení budoucnosti, evoluční a transformační procesy přizpůsobení se novým výzvám a novým realitám. (Jak to učil prof. Deming: Nelze nikam dojet bezpečně, s pohledem upřeným do zpětného zrcátka.) Namísto toho, viz „ideu“ z analytické dílny ČR: Ekonomiku musíme rychle zmrazit, a pak ji znovu probudit. A je to? Není třeba její transformace, aby se tragická selhání globalistů již neopakovala? Není návratu, není žádné „post“, je jenom nová, naše, společná budoucnost.

Vstoupili jsme do Éry Nerovnováhy. Je naším posláním učit se a zdůrazňovat jak rovnovážný stav ve společnosti, ale i vůči přírodě, obnovovat, udržet, a udržovat i dlouhodobě. Téma rovnováhy se nikde neučí, a není tedy znalostní výsadou dnešních vědců, podnikatelů, manažerů – a už vůbec ne politiků a jejich déle-sloužících analytiků. Je třeba začít se učit myslet. Kromě nerovnováhy nás postihují i další bezprecedentní jevy: období tzv. globalizace končí, rychlost změny, technologické i společenské, výrazně akceleruje, a politická sféra je zdrojem nejen společenské rozpolcenosti a konfliktnosti, ale i zpátečnického lpění na udržování statusu quo, či přímého návratu zpět: k hodnotám, které dnešní nerovnovážný stav přivodily. Obecné obavy z budoucnosti, úpadek instituce vzdělávání, oslabování spolupráce, spoléhání se na nezávaznou „solidaritu“, a ničivé státní intervence – to jsou jen některé z doprovodných symptomů ztráty rovnováhy.

Neinformované, neznalé, zpolitizované nebo úzce specializované intervence do rozkolísaných společenských i přírodních procesů (obzvláště jejich vzájemné závislosti a interakce), vyžadují znalostně fundované, transdisciplinární a transgeneračně systémové přístupy, které je třeba se neprodleně učit a urychleně prosazovat. Příroda varuje, že vše souvisí se vším – že i malý brouček či hraboš, nevinná auto-nálepka, nebo i prostý hlupák v čele, mohou existující nerovnováhu rozkolísat do dlouhotrvajících krizí přírodně-společenských závislostí.

Např. tzv. globalizace, je krátkodobý fenomén, nedávno (70. léta) objevené a zneužité levné pracovní síly, který v sobě nese své vlastní, sebedestruktivní vyústění. Čím více se snažíte

levnou pracovní sílu využít, tím více ji musíte organizovat, učit, předávat znalosti a návyky, atp. Levná pracovní síla se tak nutně začne prodražovat. Globalizace sice funguje, co nejdále od konečného spotřebitele, ale začíná nutně sama rychle ochabovat a ustupovat.  Dodávkové řetězce globální musí nahradit lokální řetězce poptávkové. Přesun výrobních procesů zpět, co nejblíže ke konečnému spotřebiteli a zákazníkovi, je pak nevyhnutelný: Budu přece vyrábět a prodávat co nejblíže svému konečnému zákazníkovi; jak nás to ostatně učili zlínští Baťové – i když, bohužel, zřejmě zatím ne příliš úspěšně.

Nedávné americké výzkumy již potvrzují narůstající nerovnováhu ekonomickou. Je fakt, že se jednotlivé vyspělé státy hospodářsky stále rychleji přibližují (Příklad je USA vs. Čína): co USA v industrializaci trvalo 200 let, Čína dokázala již za pouhých 20 let. K hospodářskému sbližování ekonomik už dochází akcelerovaně a celosvětově.

Ale: nerovnováha a hospodářská rozdílnost se stále výrazněji prohlubují uvnitř států, tj. mezi oblastmi, regiony a lokalitami. Klesající vliv globalizace je nahrazen potřebou důrazu na lokalizaci a re-lokalizaci hospodářských, vzdělávacích, samosprávních, a jiných klíčových činností.

V USA se už lokální důraz rychle vyplácí: guvernéři jednotlivých států si určují místní protivirová opatření sami, právě podle místních podmínek a situace. Významná spolupráce mezi státy nastává automaticky. Trumpovi již zbylo jen vydírání (obzvláště v New Yorku), vyhrožování a omezování národních zdrojů. (Touha po znovuzvolení u trumpistů dominuje.)

Celou řadu prostých návyků je tedy třeba přehodnotit. Přenechávání samosprávy stranicko-centrálním vlivům vede jen k další ztrátě orné půdy, vody, lesů a přírodních prostředí, potravinové nezávislosti i regionální bezpečnosti. Dlouhodobá udržitelnost se musí stát sebeudržitelností, nezávislé na investičních dotacích, podporách a podfuků. Namísto kopírování a plagiarismu, je třeba hledat vlastní Českou cestu, jako v osobních, podnikatelských a vzdělávacích, tak i samosprávních výzvách a řešeních. Je nutné se zbavit dusivé monokultury, jak v zemědělské, tak i v průmyslové produkci, ale hlavně ve vzdělávání, inovacích a podnikatelství. Naopak, originalita, myšlenková pestrost a tvůrčí rozličnost, nechť jsou základem nového českého týmového doplňování, spolupráce, sebeurčení a cest k úspěchu.

I v tak malé zemi jako ČR, jsou hlavní aktivity soustředěny jen ve 2-3 městech (Praha, Brno, atp.), zatímco většina lokalit je závislá na rostoucím objemu cestování za prací a vzděláním, ztrátou potravinové soběstačnosti, pracovních příležitostí, a hlavně nezávislosti a rovnováhy v komunitě rodičů a jejich dětí. Namísto toho, více než 250 registrovaných stran a hnutí nadále prohlubují nerovnováhu, fragmentaci a konfliktnost. Centra sama trpí předraženým bydlením, dopravními blokacemi, uměle koncentrovanou konkurencí, ztrátou spolupráce a identity – bez výhledu na spolehlivá řešení v budoucnosti.

Přesto vše: jsme jediná země na světě, která může čerpat přímo z odkazu našich geniálních podnikatelů, Tomáše a Jana Bati. Jejich odkaz bychom si už neměli nechat vzít, nebo zlehčovat, zprofanovat, či zneuctívat triviálním výkladem některých povrchně myslících politických simpletonů.

Představte si ale opravdový zázrak: z ospalé ševcovské vesničky Zlín, vytvořili oba Baťové nejen evropskou, ale i světovou metropoli. Za pouhých 20-30 let! Oni to nepovažovali za zázrak, ale za prostý následek přesvědčení, práce, spolupráce a nezávislosti. Dodnes lze ve Zlíně obdivovat baťovské monumenty dávno zašlé místní slávy.

Ale, především: Baťové nebyli „globalisté“, jak se někdy tvrdí, ale přesvědčení a zapálení mistři lokální ekonomiky. Nevyváželi boty, ale celá „Průmyslová města“, která vyráběla boty, a vše potřebné – lokálně; tedy co nejblíže ke konečnému spotřebiteli. Takových měst (dnes Integrovaná Produktivní Prostředí, IPP) vyvezli Baťové přes 70 – během největší světové hospodářské krize 30. let! Je tedy Česko schopno využít potenciálů lokální ekonomiky? Odpovězte si sami: Kdo jiný?

Hledání rovnováhy však vyžaduje mnoho specifických změn, které bychom snad měli mít uchované v národní genetice DNA. Např. omezení úzké specializace a prosazování vícerozměrnosti ve vzdělání – již proto, že vše souvisí se vším. Pochopení vzájemnosti přírody a lidmi vytvářených konglomerací. Návrat k nezávislosti a spolupráci. Odmítnutí všeho, co nás uměle, i cíleně, rozděluje; prosazování všeho, co nás přirozeně spojuje. Přestat unikat do minulosti nebo konzervovat přítomnost, ale přijmout výzvy přirozeně se formující budoucnosti. Učit se rovnováze v osobním, místním, i regionálním životě. Studovat intenzivně základy a praxi logického myšlení (když už nechceme biflovat matematické vzorečky). A znovu se ponořit, obzvláště ve školách, do až „zázračného“ odkazu obou našich Baťů.                                               

A tak si představme nový „zázrak“: tvorbou nových, regionálních malých „Zlínů“, vytvoříme v ČR desítky kondenzačních jader pro přirozený rozvoj regionálních a lokálních ekonomik. Mluvíme o skutečné rovnováze: vyváženosti, nezávislosti, soběstačnosti, a spolupráci místních iniciativ – tvorbou sítí spolupráce, co nejblíže konečnému zákazníkovi – po celém světě.

Hlavní roli musí sehrát čeští podnikatelé. Především se musí stát skutečnou profesí, sebevědomou, a sebeakreditovanou. Pomocí podnikatelských univerzit (myšlenka J. Bati) musí vychovávat své následné podnikatelské generace, schopné spolupráce a dalšího rozvoje regionálních ekonomik.  Mladí inovátoři a podnikatelé, bez ohledu na to, kde se narodili a kde žijí, budou tak moci plně uplatnit své sny v rozvoji rovnovážných regionálních prostředí – a dobývat světa podle příkladu Tomáše a Jana. Každý hospodářský pohyb vždy a všude začíná lokálně – nikdy ne na ministerstvu! Potřebujeme jeden druhého – a v té potřebě je i naděje. Bez účasti ochablých, upovídaných (nebo náhle němých) politiků, ale s plným nasazením mladé, podnikatelské profese, špičkových technologií, baťovské spolupráce, a hrdosti v hledání vlastní, tj. České cesty k rovnováze a úspěchu. Uděláme si to sami! To nejlepší na světě je pro nás docela dobré!

prof. Ing. Milan Zelený, M.S., Ph.D., ZET Foundation

Zákon o soudnictví ve věcech mládeže je již patnáctiletý

/v /

Před více jak patnácti lety došlo v České republice k přijetí specifické hmotně-právní a procesně-právní úpravy soudnictví ve věcech mládeže mimo rámec trestního zákoníku a trestního řádu. Odlišný postup orgánů činných v trestním řízení je nezbytně nutnou podmínkou, která vyplývá již z ústavních zákonů České republiky, kdy čl. 32  Listiny základních práv a svobod[1] zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých. Taktéž některé mezinárodní dokumenty zavazují orgány České republiky k odlišným postupům v řízení v trestních věcech dětských pachatelů. Jedná se například o Úmluvu o právech dítěte[2], kterou podepsala bývalá Česká a Slovenská Federativní republika 30. září 1990 a samostatná Česká republika je tak smluvní stranou této úmluvy od jejího vzniku k 1.1.1993.

Do okamžiku přijetí speciální právní úpravy soudnictví ve věcech mládeže byla procesní úprava řízení v trestních věcech mladistvých upravena v hlavě dvacáté trestního řádu[3] oddílu prvním. Tato úprava byla z trestního řádu vypuštěna a uplatnění trestního řádu v řízení proti mladistvým pachatelům je na místě pouze tehdy, nestanoví-li zákon jinak. Zvláštní přístupy v rámci řízení v trestních věcech mladistvých jsou odůvodněny specifiky psychosociálního vývoje této věkové kategorie pachatelů trestné činnosti, které je vždy třeba individuálně v každém konkrétním případě přísně posuzovat.  Zákon zdůrazňuje výchovnou funkci řízení a taktéž nutnost zajištění ochrany osobnosti mladistvého, jeho psychické a sociální rovnováhy ve smyslu zajištění dalšího bezproblémového vývoje. Tyto základní požadavky řízení v trestních věcech mladistvých jsou v praxi naplňovány mimo jiné též působením specializovaných subjektů v rámci vyšetřování, projednávání či rozhodování v trestních věcech mládeže (policejních orgánů, státních zástupců, či soudů pro mládež), jež dbají o zajištění výchovného účelu řízení. Opomenout není možné též úzkou spolupráci s Probační a mediační službou a orgány sociálně-právní ochrany dětí. Specializovaná právní úprava, uplatňovaná na území České republiky ve vztahu k delikventní mládeži již patnáct let, se jeví jako efektivní. Za dobu účinnosti tohoto zákona došlo k výraznému snížení evidované kriminality spáchané pachateli z řad dětské populace.

Samozřejmě nelze jednoznačně připisovat zásluhy na tomto pozitivním trendu dotýkajícím se evidované kriminality mládeže pouze přijetí a následné aplikaci speciálních ustanovení dotýkajících se řešení delikvence mládeže. V potaz je nutné brát řadu dalších společenských, ekonomických, politických změn, který vývoj české společnosti v posledních patnácti letech účinnosti zákona doprovázejí. Vývoj je nutné sledovat též v mezinárodním kontextu, kdy pokles registrované kriminality zaznamenáváme též v řadě dalších evropských zemích. Reflektovat při úvahách nad tímto stavem musíme též mezinárodní dokumenty vztahující se bezprostředně též k české právní úpravě soudnictví ve věcech mládeže. Aktuálně lze poukázat na implementaci požadavků zakotvených ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2016/800 ze dne 11. května 2016 o procesních zárukách pro děti, které jsou podezřelé nebo obviněné v trestním řízení do českého právního řádu.

Poslancům Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl dne 8. října 2018 doručen návrh předkladatele Ministerstva spravedlnosti, který doporučuje změnu zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže ve smyslu nutnosti implementace požadavků výše uvedené směrnice Evropského parlamentu do data 11. června 2019.

Po posouzení souladu uvedené směrnice s právním řádem České republiky je ze strany ministerstva poukazováno především na tyto problematické oblasti:

  1. a) zakotvení pravidla, podle kterého osoba, u které není jisté, zda dosáhla věku 18 let, se

    považuje za mladistvého, ve smyslu článku 3 směrnice;

  1. b) katalog informací, které je třeba mladistvému poskytnout v souladu s článkem 4 směrnice;
  2. c) poskytnutí nutné obhajoby v souladu s článkem 6 ve spojení s článkem 2 odst. 3 směrnice;
  3. d) právo mladistvého na to, aby byla informována osoba vykonávající rodičovskou

    odpovědnost nebo jiná vhodná dospělá osoba podle článku 5 směrnice;

  1. e) zapojení zákonného zástupce či jiné vhodné dospělé osoby do individuálního posouzení

    podle článku 7 směrnice, včasnost provedení takového posouzení a jeho případná      

    aktualizace;

  1. f) preference pořizování audiovizuálního záznamu během výslechu mladistvého;
  2. g) oddělení mladistvého od dospělých osob v případě umístění mladistvého do vazby podle

    článku 12 směrnice i po tom, co mladistvý dosáhne 18 let.[4]

Tyto a další otázky byly předmětem diskuze v rámci odborné konference, kterou uspořádala Vysoká škola podnikání a práva, a.s. společně s Českou kriminologickou společnosti dne 14.5.2019 v Praze. Na konferenci vystoupili zástupci trestně právní teorie a praxe aby diskutovali s ostatními přítomnými odborníky aktuální otázky možností zacházení s dětskými delikventy v podmínkách České republiky.

[1] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

[2]  Úmluva o právech dítěte č. 104/1994 Sb. Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí

 

[3] Zákon č. 141/1961 Sb., Trestní řád, v platném znění.

[4] Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 218/2003Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů.

Proč na Erasmus?

/v , /

Proč studovat v zahraničí a co vás všechno čeká?

Erasmus není o papírování

Původně jsem chtěl psát o tom, co všechno vás čeká z pohledu organizační stránky.

Vzdal jsem to po třech řádcích.

Došlo mi, že o tom Erasmus opravdu není.

Jistě, musíte projít všemožnými procesy od podání přihlášky přes napsání motivačního dopisu až po sepsání Learning Agreementu. Jenže papírování je součástí našich životů všude.

Erasmus není o papírech, je to životní příležitost, jak poznat novou zem, novou kulturu, nové lidi.

Jak mi potvrdil Lukáš, náš student, který absolvoval studijní pobyt v Portugalsku, člověk se musí starat sám o sebe, musí přemýšlet, kolik jídla si má nakoupit, aby zvládl další týden, kdy jít vyprat, aby měl v čem chodit.

Erasmus je o disciplinovanosti, o chtíči něco dokázat a opravdu si jít za tím, co sami chceme.

Střet s jinou kulturou i názory vám rozšíří nejen obzory, ale i komunikační dovednosti

Co se studia týká, Erasmus přináší jedinečnou možnost otevřít si obzory. Jiná země, jiný profesor, jiné názory. Nejen, že je člověk nucen přemýšlet a argumentovat v cizím jazyce, ale je také donucen akceptovat názory ostatních, stát si za svým tvrzením a debatovat na vysoké úrovni.

Co si budeme nalhávat, studium je ve většině případů bráno jako sekundární produkt výměnného pobytu. Učit se knížky nazpaměť můžeme i doma.

Erasmus je hlavně o poznání.

O poznání čehokoli nového – ať už se to týká studia nebo nikoli. Taková koncentrace národností donutí člověka přemýšlet nad sebou samotným, přehodnotit své postoje. Dozvídá se (mnohdy) zajímavá fakta o jiných kulturách, má šanci předat informace o té své a mluvit tak s jinými osobnostmi, kteří ho motivují, posunují na jiný level.

Obecně se člověk v průběhu svého pobytu pohybuje ve strašně motivačním prostředí. Je to velká challenge. Doba v zahraničí nutí také studenta cestovat. I když cestování zrovna nefandí, nebo na to prostě nemá, stejně mu nic jiného nezbyde.

Nová přátelství i jedinečné dobrodružství, které vás ovlivní na zbytek života

Další možnost, jak vidět kousek světa a něčemu novému se přiučit. Poslední věc, kterou Lukáš rád zmínil, jsou zahraniční spolužáci. Na Erasmu přijdete do styku s desítkami, stovkami cizích lidí, s kterými dříve nebo později trávíte veškerý svůj čas. Spolupracujete s nimi ve škole, užíváte nočního života, nebo cestujete.

Přátelství, která se na Erasmu vytvoří, mohou mít krátkodobé trvání (přece jenom odjedete a už se nikdy vidět nemusíte), ale to je nuda. Tato přátelství jsou jiná. Opravdová. Nefalešná. Když přijedete, jste na tom úplně stejně, jako všichni ostatní.

Nikdo neví, kdo jste, všichni máte stejné peníze a stejný cíl – přežít následující semestr. Může to znít trošku sentimentálně, ale jestli jsem si z mého studijního pobytu nepřivezl žádné vědomosti, vůbec mi to nevadí. Našel jsem spoustu úžasných lidí, s kterými jsem stále v kontaktu, s kterými jsem si užil (a snad ještě užiju) neskutečnou srandu a které mám opravdu rád.

Shrnutí – proč jet na Erasmus?

  • Studium v zahraničí nebo pracovní stáž v zahraničí
  • Poznání nové země, kultury
  • Získání nových zážitků s novými přáteli

Chápu, že pod nadpisem, proč na Erasmus by si člověk představoval asi jiný článek, ale doufám, že na těchto odstavcích je vidět, proč se opravdu vyplatí na Erasmus jet =).